EMOCE, EMOCE A ZASE TY EMOCE

15. 4. 2020

V dnešní době na internetu nalezneme spousty kurzů, seminářů, workshopů, knih atd., které nám mají pomoci zvládat naše emoce. Ale skutečně chceme ovládat svoje emoce?

I já byla mezi těmi, kteří chtěli nějakým způsobem začít ovládat a zvládat své emoce. Ale jen ty "špatné". Zlost, pocit nespravedlnosti atd., protože vyjadřovat "špatné" emoce, to se v této společnosti považuje za něco nepřípustného. Zatímco projevovat ty "dobré" emoce je naprosto normální.

Vezměme si dva příklady.

První, jedete např. v metru a tam sedí naproti vám dvě kamarádky, mají skvělý den a začnou se bláznivě smát, až se za břicho popadají. Jak na ně bude reagovat okolí? Začne se na ně dívat, nejprve si možná někdo pomyslí, ty jsou ale praštěné, jenže ony se smějí dál a ten smích je přímo nakažlivý. Pak se lidé začnou po očku dívat jeden na druhého, lehce se usmívat, ale ony se smějí dál a dál, až jim tečou slzy. A tehdy se většina lidí začne smát s nimi a smějí se jeden na druhého, úplně se uvolní, rozzáří a mají skvělou náladu, která jim vydrží ještě notnou chvíli, obzvláště pokud o této situaci budou někomu vyprávět, třeba v práci nebo doma.

Druhý, opět jedete např. v metru a sedí tam maminka s dítětem, které si chce jen hrát, ale maminka mu to nedovolí, protože v metru si hrát, to se přeci nedělá a nutí ho, aby hezky sedělo a bylo v klidu. Jenže dítě, které si chce hrát si přeci jen nějaký způsob najde, kope kolem sebe, nebo začne křičet, nebo něco jiného, co se mamince nelíbí. Maminka se neudrží a začne na dítě křičet, možná ho i fyzicky potrestá. A co na to okolí? Možná se najde někdo, kdo se dítěte zastane, ale o tom dost pochybuji, každý si bude raději všímat sám sebe, skloní hlavu a bude dělat, že nic nevidí.

A proč? Protože se v každém tom jednom člověku ozve jeho vnitřní dítě, vpomínky na dětství, kdy on sám ten malý chlapeček, nebo holčička chtěl(a) projevit svůj hněv, nesouhlas, či jinou emoci a bylo mu v tom zabráněno, protože takhle se přeci hodný kluk, nebo hodná holčička nechovají. Neřvi, vždyť se nic tak hrozného nestalo. Kluci nepláčou apod. nesmysly, kteří dospělí používají, protože už zapomněli, jaké to je být dítětem a jak děti prožívají své emoce naplno, ať už ty "dobré", nebo ty "špatné".

A z velké většiny těchto dětí vyrostou jedinci, kteří se naučí své emoce potlačovat, čímž si samozřejmě ubližují a nebo se naučí v nějakém kurzu, jak své emoce "správně" zpracovat. A tak kolem sebe potkáváme lidi, na kterých vlastně nepoznáte, jak se cítí, zda jsou smutní, nebo šťastní, protože z nich zkrátka žádné emoce nevyzařují.

I já se chtěla naučit zvládat své emoce. Jenže když jsem o tom začala přemýšlet hlouběji, zjistila jsem, že vlastně nechci být člověk, který prožívá své emoce tak nějak "napůl". Protože, když se naučím v sobě zpracovat emoce tak, abych je navenek dokázala projevit tak nějak kultivovaně, znamená to pro mě, že přijdu o svou přirozenost. A to já rozhodně nechci. Mně se líbí smát se jak blázen, popadat se za břicho a cítit slzy smíchu na své tváři, mít namožené břišní svaly od smíchu. A pokud to znamená i výbuchy hněvu, projevy strachu, tak ať, já to klidně přijímám.

Jen mě napadá, zda by nebylo lepší, kdyby se společnost posunula kousek dál a začali bychom učit svoje děti a vnoučata, že vyjadřování emocí je naprosto normální a fajn, a také by ubylo spousty nemocí, které jsou zapřičiněny právě potlačováním emocí. Myslím, že to stojí za úvahu.